The Babylonian Exile

Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.

Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.

Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,

Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,

Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.

Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?

Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?

Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?

Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.

Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.

Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.

Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.

Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.

Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.

Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.

Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.

Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.

Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,

Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.

Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.

Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.

Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.

Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.

Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.

Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.