The Babylonian Exile

Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.

A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.

Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.

Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.

Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.

Postřelil ledví má střelami toulu svého.

Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.

Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.

Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.

Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,

A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.

A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,

Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.

A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),

Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,

Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.

Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.

Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.

Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.

Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,

Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,

Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,

Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.

Neboť nezamítá Pán na věčnost;