Biblické verše o God

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.

Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.

On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.

Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.

Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.

Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.

Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.

Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?