Biblické verše o Death

A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.

Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.

Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.

Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,

Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.

Daleko jsi vzdálil mé známé ode mne, jimž jsi mne velice zošklivil, a tak jsem sevřín, že mi nelze nijakž vyjíti.

Zrak můj hyne trápením; na každý den vzývám tě, Hospodine, ruce své před tebou rozprostíraje.

Zdali před mrtvými učiníš zázrak? Aneb vstanou-liž mrtví, aby tě oslavovali?Sélah.

I zdali bude ohlašováno v hrobě milosrdenství tvé, a pravda tvá v zahynutí?

Zdaliž v známost přichází ve tmách div tvůj, a spravedlnost tvá v zemi zapomenutí?

Já pak, Hospodine, k tobě volám, a každého jitra předchází tě modlitba má.

Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.

Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.

Jakž vítr na něj povane, anť ho není, aniž ho již více pozná místo jeho.

Nepravosti vlastní jímají bezbožníka takového, a v provazích hříchu svého uvázne.

Takovýť umře, proto že nepřijímal cvičení, a ve množství bláznovství svého blouditi bude.

Moudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí; a však poznal jsem, že jednostejné příhody všechněm se přiházejí.

Protož jsem řekl v srdci svém: Máliť mi se tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy moudrostí předčil? A tak řekl jsem v srdci svém: I to jest marnost.

Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen.

Pročež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha.

Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím člověku, kterýž bude po mně.

Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.