Biblické verše o Despondency

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.

Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.

Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.

Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.

Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.

Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.

Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.

A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.

Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.

Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.

Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.