Biblické verše o Afflictions and Adversities

Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.