Biblické verše o Afflictions and Adversities: Despondency in

Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.

Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův.

Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.

Budeš-li se lenovati ve dni ssoužení, špatná bude síla tvá.

Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?