Biblické verše o Philosophy

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.