Biblické verše o God

V jehož rukou základové země, a vrchové hor jeho jsou.

Jehož jest i moře, nebo on je učinil, i země, kterouž ruce jeho sformovaly.

Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.