Jób29

Jób vzpomíná na dny Boží přízně

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Use ← → arrow keys to navigate