Biblické verše o Hypocrisy

Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.

Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.

Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.

Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,

Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?

Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,

Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?

Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.

Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.

Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.

Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.

A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;

Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:

Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.

Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.

Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.

Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.

Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.

Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?

Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?

Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?

Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:

Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.