Biblické verše o Mariner

Kteří se plaví po moři na lodech, pracujíce na velikých vodách,

Tiť vídají skutky Hospodinovy, a divy jeho v hlubokosti.

Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské.

Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se.

Motají se a nakloňují jako opilý, a všecko umění jejich mizí.

Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje.

Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich.

I veselí se, že utichlo; a tak přivodí je k břehu žádostivému.

Kterýžto zdvihše, pomoci užívali, podpásavše bárku; a bojíce se, aby neuhodili na místo nebezpečné, spustivše člun, tak se plavili.

A když bouře vichrová námi velmi zmítala, na druhý den, což bylo v lodí nákladů, metali ven.

A třetí den i to nádobí bárce potřebné svýma rukama vyházeli jsme.

A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem odjata.

A když jsme již byli hladem velmi ztrápeni, tedy stoje Pavel uprostřed nich, řekl: Měli jste zajisté, ó muži, uposlechnouce mne, nehýbati se od Kréty, a tak uvarovati se nebezpečenství tohoto a škody

A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne žádný z vás, kromě bárky samé.

Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem a kterémuž sloužím,

Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť jest tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou.

Protož buďte dobré mysli, muži; neboť já věřím Bohu, žeť se tak stane, jakž jest mi mluveno.

Mámeť se pak dostati na nějaký ostrov.

A když již byla čtrnáctá noc, a my se plavili po moři Adriatickém, okolo půlnoci, domnívali se plavci, že by se jim okazovala krajina nějaká.

Kteřížto spustivše do vody olovnici, nalezli hlubokost dvadcíti loktů; a odjevše odtud maličko, opět spustivše olovnici, nalezli hlubokost patnácti loktů.

A bojíce se, aby na místa skalnatá neuhodili, spustivše z bárky čtyři kotve, žádali, aby den byl.

Chtěli pak marináři utéci z bárky, pustivše člun do moře, pod zámyslem, jako by chtěli od předku lodí kotve roztahovati,

I řekl Pavel setníkovi a žoldnéřům: Nezůstanou-li tito na lodí, vy nebudete moci zachováni býti.

Tedy žoldnéři utínali provazy u člunu, a pustili jej, aby pryč plynul.

A když již dnělo, napomínal Pavel všech, aby pojedli, řka: Již jest tomu dnes čtrnáctý den, jakž očekávajíce, trváte lační, nic nejedouce.