God

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?

Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?

Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.

Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?

Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?

Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.

Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.

Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.

Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.

Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.

Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,

Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.

Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.

Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?