Biblické verše o Consolation Under Affliction

Ochrana tvá buď Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti, kterýž vyžene nepřátely před tebou, aneb řekne: Vyhlaď je,

Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.

A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.

Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník.

Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.

Ačkoli otec můj a matka má mne opustili, Hospodin však mne k sobě přivine.

Pročež k němu patřiti budou, a sbíhati se, a nebudou zahanbeny tváři jejich, ale řkou:

Okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin. Blahoslavený člověk, kterýž doufá v něho.

Bojtež se Hospodina svatí jeho; neboť nemívají nedostatku ti, kdož se ho bojí.

Hospodin ho ostřeže, a obživí jej; blažený bude na zemi, aniž ho vydá líbosti nepřátel jeho.

Pomsta pro nešlechetnost přichytila se ho, a kdyžtě se složil nepovstaneť zase.

Také i ten, s nímž jsem byl v přátelství, jemuž jsem se dověřoval, a kterýž jídal chléb můj, pozdvihl paty proti mně.

Ale ty, Hospodine, smiluj se nade mnou, a pozdvihni mne, a odplatím jim;

Abych odtud poznal, že mne sobě libuješ, když by se neradoval nade mnou nepřítel můj.

Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodíval s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkčiněním v zástupu plésajících.

Pane, rty mé otevři, i budou ústa má zvěstovati chválu tvou.

Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji.

Nezamítejž mne v věku starosti; když zhyne síla má, neopouštějž mne.

Protož také i do starosti a šedin, Bože, neopouštěj mne, až v známost uvedu rámě tvé tomuto věku, a všechněm potomkům sílu tvou.

Rozmnožíš důstojnost mou, a zase utěšíš mne.

Ve množství přemyšlování mých u vnitřnosti mé, tvá potěšování obveselovala duši mou.

Toť jest má útěcha v ssoužení mém, že mne slovo tvé obživuje.

Nechať jest již zřejmé milosrdenství tvé ku potěšení mému, podlé řeči tvé mluvené služebníku tvému.

Hynou i oči mé žádostí výmluvností tvých, když říkám: Skoro-liž mne potěšíš?

Opět obrátiv se, i viděl jsem všeliká ssoužení, kteráž se dějí pod sluncem, a aj, slzy křivdu trpících, ješto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je ssužují, a nemají potěšitele.