Biblické verše o Early Rising

Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let.

A aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak.

I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy.

A když byla potopa za čtyřidceti dnů na zemi, tedy rozmnoženy jsou vody, až i vyzdvihly koráb, a vznesly jej od země.

Nebo zmohly se vody a rozmnoženy jsou velmi nad zemí, i zplýval koráb na vodách.

A tak náramně rozmohly se vody nad zemí, že přikryty jsou všecky hory nejvyšší, kteréž byly pode vším nebem.

Patnácte loktů zvýší rozmohly se vody, když přikryty jsou hory.

I umřelo všeliké tělo, kteréž se hýbe na zemi, tak z ptactva, jako z hovad a živočichů, i všelikého hmyzu, kterýž se plazí po zemi, i každého člověka.

Všecko, což mělo dýchání ducha života v chřípích svých, ze všeho, což bylo na suše, pomřelo.

A tak vyhladil Bůh všelikou podstatu, kteráž byla na tváři země, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, a až do ptactva nebeského, vyhlazeno jest, pravím, z země; a zůstal toliko Noé, a kteříž s ním byli v korábu.

I trvaly vody nad zemí za sto a padesáte dnů.

Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.

Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.

Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.

Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.

Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.

Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.

Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.

Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.

Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.

Dokudž lenochu ležeti budeš? Skoro-liž vstaneš ze sna svého?

Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel,

V tom přijde jako pocestný chudoba tvá, a nouze tvá jako muž zbrojný.

První člověk byl z země zemský, druhý člověk jest sám Pán s nebe.