God

Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.

Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,

Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,

Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.

Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?

Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?

Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.

Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.

Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.

Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.

Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.

Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.

Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.

Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.

V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.

Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.

Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.

Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,

Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.

Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.

Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.

Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zůřivost hněvu svého, a zapálil oheň na Sionu, kterýž sežral základy jeho.

Tvář hněvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na ně více popatří; nepřátelé kněží nešanují, starcům milosti nečiní.

Dýchání chřípí našich, totiž pomazaný Hospodinův, lapen jest v jamách jejich, o němž jsme říkali: V stínu jeho živi budeme mezi národy.

Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá tě déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude a odkryje hříchy tvé.